Henleinova vila jako "místo paměti"

Henleinova vila jako místo paměti

Vila v Husově ulici, která během dvacátého století několikrát změnila majitele a svůj účel, se nejvíce proslavila jako dům Konráda Henleina. Rok po skončení druhé světové války byl v domě zbudován Památník nacistického barbarství a zůstal tam až do poloviny 60. let.

O samotné budově toho příliš nevíme, jelikož v archivu stavebního úřadu chybí veškerá dokumentace. Původním majitelem měl být obchodník židovského původu ing. Julius Hersch. V domě, který si měl nechat postavit, žil se svou druhou ženou, herečkou Paulou. Manžele museli 18. srpna 1938 vilu opustit. Uprchli do Uruguaye, kde Julius Hersch roku 1948 zemřel.[1]

Konrád Henlein, se do Liberce přestěhoval z Aše v roce 1938. Henleinovi žili nejprve v menším bytě, taktéž po židovském majiteli. Po narození dvojčat Gerhild a Ortrud v březnu 1939 potřebovala rodina více prostoru. Finance na nový dům poskytl rodině Adolf Hitler.[2] Kromě liberecké vily vlastnila rodina i velkostatek Lehnhof u Žandova, ten sloužil jako letní sídlo, zimy pak trávila rodina ve vile.[3] Henlein vilu obýval do 7. května 1945, kdy opustil Liberec a vyjel vyjednávat s Američany. Byl však zajat a uvězněn v Plzni, kde spáchal sebevraždu.

Dům zajistili tři dobrovolníci. Ve Stráži severu se zachoval popis interiéru vily: '' ... vcházíme do přijímacího salonu zřícené modly pohraničních Němců. Kůže, plyš, koberce, sklo a dub. Dubové dřevo nás provází všemi místnostmi. Jsou jím vyloženy stěny, je na dveřích, trámový strop je z leštěného dubu i přepychový nábytek. ... Vykobercovanou předsíní jsme uvedeni do Henleinovy pracovny. ... Před mramorovým krbem zbytek hranice sukových polen. Na hoření straně leží meč. Pochva z krokodýlí a hadí kůže ozdobena sušenými hlavičkami ještěrek. Jílec meče je ručně tepaný, starý nejméně 400 až 500 let. ... Nástěnná knihovna je nabita propagačním materiálem. Základy německého učení srovnány vedle sebe. Deset svazků Nietzscheho, Mein Kampf a Rosenbergův Mythus des 20. Jahrhunderts v celoplátěné vazbě na japanu. Mein Kampf jsme nalezli ve všech místnostech. I v dětských pokojích. ... Procházíme místnost za místností. Všude převládá dubový nábytek, luxusní zařízení. ...''[4]

O přeměně vily na památník nacistického barbarství rozhodl již v roce 1945 ministr informaci Václav Kopecký, k otevření došlo o rok později, v září 1946.[5] Potřeba zbudování památníku tohoto typu souvisí se snahou prezentovat hrůzy napáchané nacistickým režimem, utrpení Čechů v období okupace a nutnost vysídlení německy mluvících osob z území Československa: ''... O významu tohoto památníku svědčí velký zájem zastupitelstev cizích států, která se při této příležitosti znovu přesvědčí, před čím chráníme své děti prováděním spravedlivého odsunu.''[6] Protikladem k Památníku byla výstava konaná v létě roku 1946 na libereckém výstavišti s názvem Budujeme osvobozené kraje.[7]

Dům byl pro potřeby památníku upraven, kromě drobných úprav, jako nátěr stěn, šlo o přeměnu sklepních prostor na kopii pankrácké sekyrárny a zbudování kopie 4. dvora MP Terezín na zahradě. Obytné prostory domu pak prezentovaly fotografie a listinné materiály mapující vývoj nacistického hnutí, dále např. figurínu K. H. Franka v životní velikosti či urny s popelem neznámých padlých. Expozice byla znázorněna velice naturalisticky a na mnohé návštěvníky působila značně emotivně.[8]

Přesto se památník těšil velké návštěvnické oblibě, kromě rodinných návštěv sem přicházeli zaměstnanecké a žákovské skupiny, hojně jej navštěvovali i zahraniční turisté. Specifickou skupinu tvořili dosud neodsunutí Němci, shromažďovaní převážně v nedalekém táboře na tzv. Výstavišti, kteří měli návštěvu památníku povinnou.[9]

Od poloviny 50. let fungoval památník v rámci Severočeského muzea jako Muzeum boje proti fašismu, zrušen byl v roce 1964.[10] Po jeho zrušení v budově sídlily jesle a krajská hygienická stanice. V současné době prochází dům rekonstrukcí.

(Zuzana Hrubešová)

Prameny a literatura

a) prameny

MACHAČKA, Miloslav. Památník nacistického barbarství v Liberci. Liberec: Magistrátní rada osvětová, 1946, 8 s.

Stráž severu, 1946.

Severočeské muzeum v Liberci, Archivní materiál Muzea boje proti fašismu do r. 1955.

b) literatura

ENGELMANN, Isa. Reichenberg und seine jüdischen Bürger: zur Geschichte einer einst deutschen Stadt in Böhmen. Münster: Lit, 347 s.

HRUŠKA, Emil. Konrad Henlein: život a smrt. Praha: BMSS-Start, 2010, 214 s.

LACINA, Lubor. Památník nacistického barbarství v Liberci. In Terezínské listy, sv. 42 (2014), s. 45-64.

LACINA, Lubor. Příspěvek k vyučování dějin druhé světové války na Liberecku a Jablonecku (Tři terénní výzkumy Severočeského muzea v Liberci a pedagogické využití jejich závěrů). Masarykova univerzita Brno, 2011. Rigorózní práce.

TECHNIK, Svatopluk. Výstava Budujeme osvobozené kraje v Liberci 1946. Liberec: Česká beseda, 2001. 50 s.

c) internetové zdroje

Památník fašistického odboje. Památkový katalog NPÚ [online], [vid. 18. 12. 2017]. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/?element=15247724&sequence=140&mode=parametric&region[0]=Libereck%C3%BD%20kraj&cadastralArea=Liberec&page=6&action=element&presenter=ElementsResults.

[1] ENGELMANN, Isa. Reichenberg und seine jüdischen Bürger: zur Geschichte einer einst deutschen Stadt in Böhmen. Münster: Lit, 2012, s. 57.

[2] HRUŠKA, Emil. Konrad Henlein: život a smrt. Praha: BMSS-Start, 2010, s. 146.

[3] Tamtéž, s. 147.

[4] Stráž severu, 3. června 1945, č. 2, s. 6.

[5] LACINA, Lubor. Památník nacistického barbarství v Liberci. In Terezínské listy, sv. 42 (2014), s. 47. Šlo pravděpodobně o první památník svého druhu zbudovaný v Československu. Například v Terezíně byl památník otevřen v roce 1947 a v Lidicích v 50. letech. LACINA, Lubor. Příspěvek k vyučování dějin druhé světové války na Liberecku a Jablonecku (Tři terénní výzkumy Severočeského muzea v Liberci a pedagogické využití jejich závěrů). Masarykova univerzita Brno, 2011. Rigorózní práce, s. 164.

[6] Stráž severu, 8. září 1946, č. 206, s. 3. Po válce se pracovalo s principem kolektivní viny Němců. Což můžeme pozorovat i v zápisech z návštěvních knih. Z počátku z nich můžeme vyčíst čirou nenávist k Němcům, která se po roce 1949 omezila hlavně na Němce ze SRN, například silničáři z České Lípy zapsali: ''toto museum by měli viděti všichni Němci ze západního Německa, aby shlédly hrůzy napáchané jejich fašistických vůdcem na bezbranném lidu.'' Zápisy po roce 1948 obsahují komunistickou propagandu a nenávist k americkému imperialismu, například manželé Janatovi (1950): ''zde je vidět pravý cíl, který sledují Američtí imperialisté, kteří se snaží marně znovu ovládnout svět.'' SČM v Liberci, Archivní materiál Muzea boje proti fašismu do r. 1955. Pamětní kniha 2.

[7] TECHNIK, Svatopluk. Výstava Budujeme osvobozené kraje v Liberci 1946. Liberec: Česká beseda, 2001. 50 s.

[8] LACINA, Lubor. Příspěvek k vyučování dějin druhé světové války, s. 164.

[9] LACINA, Lubor. Památník nacistického barbarství v Liberci, s. 61.

[10] Exponáty z muzea má dodnes ve sbírkách Severočeské muzeum v Liberci. Období nacistické okupace připomínal v 80. letech 20. století Památník protifašistického odboje zbudovaný ve sklepě bývalého sídla gestapa v Pastýřské ulici, spravovaný taktéž SČM. Památník fašistického odboje. Památkový katalog NPÚ [online],[vid. 18. 12. 2017]. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/?element=15247724&sequence=140&mode=parametric&region[0]=Libereck%C3%BD%20kraj&cadastralArea=Liberec&page=6&action=element&presenter=ElementsResults.